::Máme za sebou další konstelace a inspirovaly mne k tomuto textu.
Když začneme s osobním rozvojem a terapií.. Čteme moudré knihy. Chodíme na konstelace a další skvělé metody. Tak nevyhnutelně lépe pochopíme své dětství.
Může nám to hodně pomoci, abychom neobviňovali své rodiče za to, že tady někdy (nebo vůbec) nebyli. Nebo je neobviňovali za to, že tady byli, ale chovali se k nám tvrdě, destruktivně, odmítavě, bez lásky..
Když vidíme, jak se vztahové vzorce rodí z generace na generaci, tak to může přinést úlevu. Uvědomíme si, že nejvíce pro své rody a potomky (a vlastně i pro rodiče) uděláme tím, že upřímně pracujeme sami se sebou.
Potíž je v tom, že hodně žen a mužů si v sobě – potom, co lépe pochopí, proč se rodiče nějak chovali – stále nechávají spoustu bolesti. Protože máma s tátou to měli taky náročný, jinak to neuměli, jejich rodiče jim to nepředali, a podobně…tak se na ně přece nemůžu zlobit. To je čistá racionalizace.
Často je to také (ne)vědomá ochrana před rodiči, kteří se k nám stále chovají destruktivně, i když jsme už dlouho dospělí.
Tímto pochopením se snadno můžeme postavit nad ně. Vlastně se tak trochu stavíme do role jejich rodičů. A tím jsme větší. A tím na nás tolik nemohou. Je to i ochranná strategie.
Ale tam hluboko v nás je stále ta zraněná (dětská) část, za kterou se potřebujeme postavit. Nemůžeme dát mámu ani tátu výš, než tuhle zraněnou část. Protože když se nepostaráme o sebe, nemůžeme ani plně dospět.
Je spousta dětí, které se již v dětství byly nuceny chovat dospěle….a dnes jim může být čtyřicet, nebo padesát a stále ještě nejsou skutečně dospělí.
Stále se snaží dělat rodiče svým rodičům a taky spoustě dalším lidem. A paradoxně (ale logicky) nedokáží být často pořádně rodiči svých vlastních dětí. Protože tím, jak sami být dětmi nemohly, tak často nechápou místo, kde se jejich děti nachází.
Takže dovolit si být dcerou, být synem svých rodičů. Vidět je jako ty větší. To je pro nás léčivé.
A neomlouvat rodiče, když překračují naše hranice. Protože tím se zpronevěřujeme totálně sami sobě. Tím se vzdáváme sebelásky, sebeúcty a sebepřijetí.
Když neumíme (nechceme) pracovat s osobními hranicemi, což si můžeme omlouvat tím, že přece chápeme celou situaci a stavíme se „nad“ – tak nemůžeme mít pořádně ani vlastní identitu. A pro spoustu lidí to znamená, že tady vlastně ani nechtějí být. V životě. V těle.
Nebojme se jít do nepříjemných situací. Dovolme si vyjádřit – i vůči rodičům – svůj hněv. I kdyby jim bylo třeba osmdesát. Oni jsou naši rodiče, oni to unesou. Protože když nedokážu vyjádřit svůj hněv k rodičům, jak jej vyjadřují v celém svém životě? Co dělá hněv a další uskladněné energie emocí v našich buňkách? Beru ohledy na druhé, ale ne na sebe? Všichni ostatní jsou důležitější, než já?
Když máme konstelace, tak vidím, že jedna z nejbolestivějších věcí pro dítě je, když jeho rodič nevidí jeho bolest. A je velmi snadné říct si – on / ona to jinak neuměl / neuměla. Můžu dokonce pocitově pochopit, že můj táta, nebo moje máma nevidí moji bolest, protože nechtějí vidět bolest svou. Vím, že tady byla / je i láska. Ale často to není dost na to, aby to ulevilo mojí bolesti. Dokud se nepostavím za sebe – před svými rodiči. Ať už žijí, nebo nežijí.
Takže začnu nastavovat emocionální hranice a dokážu říct.: „Mami, zraňuje mě to. Kdykoliv se otevřu s citlivým tématem, tak to přejdeš a začneš mluvit o nákupech. Odteď už to nenechám být a ozvu se, kdykoliv se to zase stane. Nechci Tě měnit, ale nechci se ani potlačovat.“
Ano, rodiče to jinak neuměli. Můžu je pochopit. Potřebuji najít cestu, jak je neobviňovat (protože dlouhodobé obviňování rodičů vede k depresím). A další krok je nastavovat s nimi zdravě hranice. Ozvat se, když něco není v pořádku. Vytvářet si takové podmínky, abychom se stále dokola nezraňovali, nepřicházeli o svou energii. Děláme to pro sebe. A to je příkladem i pro naše děti. Ne to, co jim říkáme, ale to, co skutečně děláme.