Když jsem nevědomý, tzn. ztotožněný se svými myšlenkami a rolemi, tak nemám jinou možnost než reagovat. V situacích a vztazích svého života se chovám stále stejně. A vyvolávám stejné reakce u dalších nevědomých lidí.
Do každého dne přináším svou minulost a naučené, nevědomé návyky. To se v průběhu desetiletí ještě posiluje, jako vyjeté koleje, kterými projíždíme zas a znovu.
Kdyby měl někdo vnímavý možnost uvidět film mého života ~ vidět mé narození, výchovu, školní docházku, i traumata, dokázal by s velkou pravděpodobností říct, jak v které situaci dnes zareaguji.
Co je to reakce?
Neustálé spouštění nevědomých mentálních a emočních vzorců, které si v sobě nosíme od dětství.
Pokud jen reaguji, tak z životních výzev vytvářím drama a utrpení, místo abych v nich viděl příležitost k vnitřnímu růstu. Když jsou v mém vztahu problémy, tak spouští nevědomé vzorce mého chování.
„Boj. Oběť. Uzavření se. Obhajování se. Manipulace.“
A protože nevědomí lidé se navzájem přitahují a posilují se v nevědomých vzorcích, nic se nezmění. Oba hrají svou porouchanou desku a chtějí, aby se změnil ten druhý. Věří v pohádku. Nebo to vzdali.
Pokud jsem zcela nevědomý, tak nechápu, že nejsem svými reakcemi, nejsem svými vzorci chování. Všechno je součástí mé identity. Snadno obviňuji druhé za to, jak se nevědomě chovají. Nedokážu rozlišit chování a podstatu člověka. Nerozumím tomu, že když je někdo nevědomý, tak vlastně nemá příliš na výběr, jak se bude chovat. Zraněný člověk zraňuje.
Krize jako probuzení
V životě přichází krize, které jsou natolik velké, že způsobí trhlinu v naší naučené identitě. Rozchod. Těžká nemoc. Bankrot. Konec kariéry.
Nemusí to být nic velkého, někdy prostě stačí, když pohár utrpení přeteče.
Konečně se něčeho „pustíme“.
A v uvolněném prostoru si začneme uvědomovat sami sebe. Svou podstatu. Pozorovatele uvnitř nás. Tichý klid, který prostupuje vším.
Většinou je to postupný proces.
Když mám na semináři někoho, z koho tento klid vyzařuje, vnímám moudrost pod jeho slovy, tak většinou zjistím, že toho muže / ženu, většinou život o mnoho připravil. A tím uvolnil prostor pro probouzející se vědomí.
Méně formy přináší více esence.
Co vypadalo nejprve jako rána osudu, to se ukázalo být požehnáním.
Protože v momentě, kdy narůstá vědomí uvnitř nás, tak dokážeme vidět své „porouchané gramodesky“. Začínáme vidět vzorce svého chování, vnímáme konečně své mentální a emocionální nastavení. Uvědomujeme si, že to všechno jsou jen programy.
A najednou je tady někdo (něco), kdo to celé pozoruje a vnímá.
Postupem času zjistíme, že najednou máme na výběr.
Už nemusíme tolik reagovat. Některé náročné životní situace nás dokáží stále ještě strhnout, ztratíme se v dramatu a „probudíme“ se, až když ta smršť proběhne. Ale mnoho vztahových & životních situací s námi už jen tak nezamává. Nechytneme se na háček druhých, kteří ve své bolesti nechtějí zůstávat sami.
Dokážeme něco udělat nově. A být tam jinak. Nebo neudělat nic v situaci, kdy bychom to v minulosti nedokázali.
Dokážeme zůstat u sebe. A nepřijdeme o cennou energii.
Když už máme v sobě dostatek vědomí, tak se můžeme „pro vědomí rozhodnout“. Již nemusíme trpět. Místo utrpení..
Zas a znova se vracet k tomu rezervoáru ticha, klidu a blaženosti, který se nachází hluboko uvnitř nás. Tímto způsobem odchází mnoho lpění a zbytečné bolesti. Nemusí to být skrze dlouhé meditace.
Lepší je být přítomen v každodenním životě, nohama na Zemi, v běžných činnostech a prostě si čas od času uvědomit „To Za“. Postupem času se to víc a víc „udržuje“ samo.
Když zapomeneme, ztratíme se v myšlenkách, emocích, situacích…
Stačí si to uvědomit.
„A jo, zase jsem na sebe zapomněl. Kdo na sebe zapomněl?“
A jsem zpátky. Vědomě účasten všeho.
Tohle je cesta, na které si uvědomíte, že štěstí, radost a blaženost jsou skutečně vnitřní stav. Nejsou podmíněné tím, co se děje venku. To přináší spoustu vnitřní svobody. Dokážete dávat mnohem víc lásky ve svých vztazích a vaše vztahy – ani vztah k sobě – nejsou plné podmínek…Vše může dýchat.
Není to vždy cesta příjemná, protože narůstající vědomí z vás přirozeně vytahuje na povrch i staré bolestné záležitosti a traumata. Vy však postupně získáváte kapacitu tyto staré záležitosti uvědomit a propustit.
Důvěřujete procesu. Obnovujete svou vnitřní sílu. Vracíte se ke spojení s částmi sebe sama, které byly dlouho neviděné.
Zjišťujete, že většina bolesti je způsobena naší rezistencí. Vidíte, že to, čeho jste se tak obávali, nebylo zdaleka tak hrozné, jako vaše představa o tom.
Už si nebráníte žít.
Vědomý, každodenní život.