Dlouho jsem věřil, že osobním rozvojem se propracuji ke krásnému životu plnému krásných myšlenek, pěkných pocitů, hezkých, milých lidí a celkového naplnění. 🙂 Mnoho z nás začíná na své cestě seberozvoje, abychom se už konečně vyhnuli těm ošklivým stínům a nepříjemným věcem v našich životech. Někdy vědomě, jindy nevědomě. Hledáme svoje zaručené recepty na štěstí. Návody, které budou trvale fungovat. Dokonalé učitele a jisté záruky. Někdy věříme, že se kompletně změníme (a rozhodně..rozhodně nebudeme jako naši rodiče) a že své životy a osudy máme plně ve svých rukách…či srdcích, pokud jste víc esotericky založení. 😉
Roky jsem se tedy na své cestě rozvoje usilovně snažil a když se vyvalil nějaký nepříjemný stín, tak jsem se prostě začal snažit víc. Víc jsem meditoval nebo cvičil, našel jsem si dalšího duchovního učitele, či metodu. Nějakou dobu jsem byl v docela velké deziluzi, že to „nefunguje“, jak jsem si představoval. Začal jsem trochu závidět „normálním“ lidem. Dokonce jsem litoval, že jsem si vzal tu blbou červenou pilulku (Matrix fanoušci vědí).
Dar vzdání se
Když jsem se unavil a tak trochu to vzdal, tak se přihlásil můj stínový svět o slovo naplno. Všechny ty nepřijímané věci ve mně, části osobnosti a vlastnosti se začaly naplno ukazovat. Ukazovaly se mi přímo skrze mě, nebo skrze klienty, členy rodiny, situace, přátele a náhodné lidi. Moje psychosomatika se rozjela. Nejvíc skrze konstantní rýmičky, nachlazení a nedostatek energie. Řekl jsem si, že bych rád zůstal u rýmiček a nepuštěl se do žádných větších zdravotních akcí.
Tak jsem šel do sebe a začal se věnovat pořádně i těm stínům. S nevědomým a nevysloveným přáním, že někde přece budou mít konec. Tak je prostě odžijeme a odpřijímáme, plně vědomě samozřejmě. Pustíme nějaké potoky slz a dobrý. Spojíme se se středem, zdrojem, svým pravým bytím a odtamtud vše vypadá jinak.
Tak asi ne..opět jiný typ snahy odněkud někam.
Nakonec jsem to zase upřímně vzdal a dovolil jsem být tomu, co tady potřebuje být.
Život je cesta a nemá být dokonalá. Můžeme meditovat a být ve velké hloubce, ale semtam nás prostě neskutečně naštve úplná prkotina. Spousta lidí vám řekne, že nemáte posuzovat a vůbec nevidí, že tím sami posuzují. Snažíme se něco nedělat a nevidíme, že to vytváříme jinde. Když jste roky pracovali na tom, abyste byli citlivější na své tělo, myšlenky, pocity a energie, tak budete citlivější na ty „hezké“, ale taky na ty „ošklivé“ věci. Budete zažívat nádhernou vysokou lásku, za „cenu“ nejhlubší deprese. Nejde to oddělit. Já vím, není to fér, když na sobě tolik pracujeme. Říkám to s dávkou sarkasmu, ale na nevědomé úrovni to opravdu mnozí lidé nepovažují za fér. Jsme zvyklí něco udělat a za to na oplátku dostat to, co jsme si představovali, že dostaneme. (Tyhle nevědomé dohody si s radostí sjíždíme i v našich vztazích..)
A tak se dostávám k tomu svému receptu na štěstí. Třeba vám nebude fungovat, třeba ano, každý jsme jiný. Třeba to bude alespoň inspirace na vaší vlastní cestě.
Boj
Když se posune mé kyvadlo z jedné strany na druhou, otočí se to velké kolo života a já jsem zrovna v nějaké své nepříjemné hlubině, tak to fakt bolí.
Hasan Raza, Flickr: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/
Nedá se na to téměř koukat a to mi dlouho bránilo, abych si uvědomil zkušenostně pár věcí. Když se do toho nakonec uvolníte, tak zjistíte, že to nebolí tolik kvůli nim, stínům, fyzické nebo emocionální bolesti, strašákům z minulosti a iluzím budoucnosti. Jsou v tom nevinně. Nejvíc to bolí, kvůli mému boji s tím. Bolí to taky proto, že se v tom uzavírám světu a svému okolí. Čím víc se uzavírám, tím víc se to stává součástí mé identity a jsem tam sám. Dokud si neuvědomím, že to je z mé vlastní volby. Asi mi to něco přináší.
Stíny nejsou problém. Uzavírání a boj je činí nesnesitelnými.
Když si dovolím otevřít se tomu a vidět, tak mohu jít blíž. A ty stíny a nehezké věci vypadají úplně jinak zblízka. Někdy se zcela rozplynou a za nimi je jen čistá prázdnota. Když se přede mnou objevil nějaký velký „bubák“ a já jsem si dovolil jít až k němu, najednou jsem zjistil, že jsem prošel „skrz“ a na druhé straně je jen ticho. Prostor, který není ani dobrý, ani špatný.
Jedna věc je číst o dualitě světa a druhá je, zažít a pochopit ji ve svém životě. Ano, tento svět je černý i bílý. Každý meč je dvojsečný. Každá „dobrá“ vlastnost má svou „špatnou“ protivlastnost. Každá síla má na druhé straně svou slabost…ale připustit si, že to vše skončí až mou smrtí… A že do té doby se bude otáčet kolo mého života nahoru a dolů, kyvadlo se bude kývat ze strany na stranu a někdy budu prostě hodně dole a někdy zase nahoře.. Bez ohledu na to, co udělám, nebo kam se promedituju. To je pro mě osvobozující a dává nadhled. Mohu se uvolnit.
Uvolnit se za kontrolu
V mém životě se může stát během chvilky cokoliv. Mohu na sobě „pracovat“, starat se o své tělo a duši, vztahy a mít naplněnou práci. Mít cíle, sny a plány. A přesto může přijít nemoc, úraz, třetí světová válka a vše je jinak. Nejsou záruky a to je podstata života. Jistota je smrt. 😉 Máme jen omezenou kontrolu nad svými životy a osudy a to vede nevyhnutelně k pokoře a vděčnosti za každý okamžik. Spousta utrpení a bolesti je asi nevyhnutelná, ale volíme si sami, jestli se tomu všemu zevnitř ven stejně otevřeme, s láskou. Ať je to, jak je to. Mohu trpět a přesto se otevřít přítomnému okamžiku, teď a tady. Mohu udělat to nejlepší, co umím a pak přijmout fakt, že to nemám stejně zdaleka pod kontrolou. A pak čerpám z darů všeho, co život přináší.
Když dovolíte být všemu, tak začnete zažívat všehochuť života v přítomnosti. Vždy to tady je, jen se tomu často neotevíráme. S úžasem zjistíte, že můžete současně zažívat lásku i nenávist dohromady. Můžete někoho ze srdce milovat a současně vás ohromně štve a nejraději byste ho vzali něčím po hlavě. A není to problém. Mnozí znáte ten stav, když jste zamilovaní a je to nádhera, láska i bolest současně. Šlo by to odděleně? Plně se otevíráte svým nitrem všemu, co je. Je to velká otevřenost i zranitelnost. Je to křehké i silné naráz..