Meditace je způsob, jak se spojit s vnitřní radostí bez ohledu na vnější podmínky. Je to jedinečná cesta sebepoznání, pro každého jiná.
Někdy člověk začne s meditační praxí a brzy ji vzdá, protože se domnívá, že výsledkem meditace by (brzy) mělo být zastavení (ustání) myšlenek.
Dokud si myslíme, že aktivita naší mysli je problém, tak je to problém.
Když se snažíme zastavit aktivitu mysli, je to přeci aktivita mysli.
Tenhle proces je spíš o zdravém odevzdání. O opakovaných setkáních se sebou, ať už to přináší cokoliv.
Mysl si dál funguje, ale my objevujeme, že nejsme sledem myšlenek.
Jsme uvědoměním (tím prostorem) pod tím vším, co se děje.
Skrze nás prochází myšlenky, pocity a emoce, tělesné počitky a vjemy, vše se to mění…a přesto něco zůstává. Jinak bychom si nebyli vědomi toho, jak se to vše mění. 😉
Toto uvědomění postupně vystupuje z pozadí našeho prožívání a my vnímáme, že tohle „já“ tady vždycky bylo. Je dostupné právě teď. V jakékoliv životní situaci.
Když jsme v pozici svědka celé naší životní zkušenosti, která se děje uvnitř i venku, tak to přináší radost. Tu radost, kterou tak často hledáme ve vztazích, činnostech, závislostech a nejrůznějších látkách, zážitcích,…
Když si tohle uvědomíme, tak se obrací směr. Místo abychom záviseli na tom, že nás někdo / něco naplní, tak sami přinášíme do svých vztahů, tvořivosti a životů tuhle radost a nadhled – zevnitř sebe.
Znát skutečně sám sebe, to je moudrost.
Většina lidí se snaží poznat vše ostatní, do sebe se neponoří, protože to málokdo dělá. Tahle neznalost sebe – to je zdrojem současného utrpení ve světě.
Mnozí hledají někde venku a kvůli svému věčnému hledání se téměř nikdy nepotkají se sebou – kde by našli.
V životě většiny z nás se nestane jednorázová událost, po které už bude vše skvělé. To je mýtus.
Život nás opakovaně volá, abychom se potkali sami se sebou, abychom objevili tu radost, lásku, hloubku v sobě. Je to vše v každém z nás.
Je to alchymie, kdy se potkáváme i s bolestí, s bubáky a stíny. A když jsme s nimi vědomě, tak odkrývají své dlouho střežené dary.
A pak je to o tom, že to své vnitřní přinášíme do každodenního života. Sdílíme. Tvoříme. Obohacujeme se navzájem.
Neustále se to celé vyvažuje.
Bytí se sebou o samotě. Sebepoznání. Uvědomění. Obyčejný každodenní život. Sdílení s druhými. Nové zkušenosti, které nás vedou do dalšího prožívání. A zase integrace, ponor k sobě. Pak zase ven.
Tak stále dokola.
I kdyby život zůstával navenek stejný, na téhle cestě není nikdy stejný.
A tak dva lidé mohou žít z objektivního hlediska téměř totožné životy.
Jeden převážně trpí, v tíze a nepřijetí.
Druhý převážně miluje, v důvěře v bytí.