Můžeme ji pouze osvobodit, aby mohla vstoupit láska. Většinou hrajeme hru na hledání lásky. Místo abychom nechali padnout překážky, které jsme vůči lásce v sobě vystavěli.
Vystavěli jsme ty bariéry z loajality k těm, které máme rádi. Z příslušnosti k rodině a našim předkům. Ve snaze se obětovat tam, kde to nakonec stejně nepomohlo.
A přesto to mělo smysl, abychom si prožili život v mnoha barvách. V oddělenosti. I v jednotě. Ve strachu a staženosti. V lásce i uvolnění.
Každý z nás máme stejný expresní přístup k vědomí – lásce – jednotě. Nejsou potřeba žádné zázračné metody, ani techniky.
Často to naštve, když se to takhle napíše.
Protože nám tohle prohlášení nastavuje zrcadlo. Můžeme to vnímat jako svou neschopnost a méněcennost. Své drama. Svého soudce. Svou oběť. Svou snahu, která brání uvolnění se. „Chceš říct, že trpím úmyslně?“.. „Že jsem v tom bahně dobrovolně?“ „Nevidíš, jak trpím?“ „Co všechno pro to dělám?“
Mnoho věcí je otázkou návyku a i když nabereme jiný směr, tak staré návyky mívají dlouhou setrvačnost. Opakujeme je, i když už nefungují. A obhajujeme je, i když už vidíme, jak je to směšné. Bojujeme s těmi, kteří nám říkají, že to může být jednodušší..
Je těžké se vzdát toho, co jsme tak dlouho považovali za nedílnou součást své identity. I když si tak zas a znovu ubližujeme.
To úsilí mnoha let nemůže přijít nazmar. I za cenu sebezničení. A nejde to hodnotit, protože nikdo není v naší kůži.
Až když jsme ochotni vzdát se i toho posledního, co nám zbylo, tak zjistíme, že máme vlastně všechno.
Že ve skutečnosti my sami jsme vším, co jsme hledali. To není narcismus, ani zahleděnost, či sebestřednost. To je vědomí propojenosti se vším, co je.
Zažíváme to ve vzácných spontánních momentech v našich každodenních životech. Zažíváme to i na seminářích, protože tam je snazší připravit vhodné podmínky. Při rituálech, při konstelacích, v meditacích.
Když nevíme kudy kam, a vyzkoušeli jsme kdeco, tak zbývá jediná možnost.
Pustit se a dovolit si jen tak být.