Pro mne hory dlouho byly čistě o výkonu. Vstát před všemi ostatními, hodit do sebe snídani a vrátit se za soumraku po dlouhé, pečlivě naplánované trase.
Tohle mi dal do vínku táta.
Někdy mám pocit, že jsem své první krůčky jako malý dělal pod Lomnickým štítem. Z těch černobílých fotek to tak rozhodně vypadá.
Mám díky tátovi velkou lásku k přírodě.
Současně dnes vidím, kolik v tom výkonu (v mém případě) bylo nezdravého. S manželkou Ivou jsme v tomhle hodně naráželi, protože to někdy na horách bylo do sebezničení. Hodně jsem Ivu učil hranice svou tvrdohlavostí a představami.
“Vypnu se a dám to a vy musíte taky.”
Dalo mi pěkných pár let, a taky několik život ohrožujících situací, než jsem se vnitřně tohohle programu “pustil”. Asi jsem se ho držel i z lásky k otci.
Vidím velkou hodnotu v tom procesu. Utíkal jsem před sebou. Chránil jsem se výkonem před bolestí v sobě. Než jsem měl vnitřní kapacitu a odvahu s tou bolestí být.
Stále rád vstávám brzy. Mám rád ten klid, to ticho.
Už ale nikam nespěchám.
V pomalosti, v zastavení, ve spontánnosti, toho hodně přichází samo o sobě.
A ty tůry jsou taky, jen jinak.
