Zkuste být přirozeně vědomí ve svém těle, když své tělo nepřijímáte. Seďte si s lehkostí v meditaci & buďte plní energie, když je pánev, solar, srdce a hlava plná energetických bloků, které brání volnému toku energie (chi, prány).
Všímavá pozornost během dne je úžasná záležitost, ale pokud máme spoustu neřešených a zadržovaných problémů v sobě sama, těžko se do „mindfulness“ uvolníme. Máme plné ruce práce sami se sebou. Projevuje se to nutkavými myšlenkami, reakcemi na druhé, obavami z budoucnosti, výčitkami minulosti. Na přítomnost nezbývá prostor.
Od roku 2007 je meditační praxe mojí každodenností. A mám díky tomu slušné srovnání, jak se během let dařilo / nedařilo být uvolněně v přítomnosti.
Pamatuji, že první roky to vlastně žádná meditace nebyla. Bylo to usměrňování mysli a její soustředění do jednoho bodu – většinou na počet dechů, nebo na vyvstávající vjemy v těle. Většinou jsem meditoval 2x denně, na 20 až 40 minut. Uvolnění mi přinášelo, že jsem vlastně na chvíli otupil svou mysl tím, že pozorovala jen dech. A pak se mysl často vrátila v plné síle.
Přirozená meditace vyvstala sama, až když jsem začal víc „pracovat“ s tělem. Pochopil jsem přínos dynamických meditací, které nejprve pomohou uvolnit z těla to, co tam nepotřebuje být a zprůchodní tok energie a tak meditace přichází sama od sebe.
Přesto jsem se hlubší energetické práci s tělem nějaký čas podvědomě vyhýbal. Cítil jsem, že jakmile půjdu tímto směrem, tak už před ničím neuteču. A to se celkem potvrdilo. 😉 I když to nebylo vždy příjemné, cenné plody sklízím doteď.
Dokud je tělo plné bloků, tak podvědomě oddělujeme svou spirituální praxi od života. Meditace často slouží jen jako únik. Stejně jako drogy, zážitky a povrchní sex. Protože většinu dne se necháváme strhávat tím, co naše mysl považuje za problém. Jsme reaktivní. Meditovat dvakrát denně to nezachrání.
Když do své „praxe“ zapojíme tělo, mysl, srdce i duši a uvědomíme si, že naše praxe nemá hranic….To znamená nekončí docvičením nějaké sestavy, nebo odchodem z meditačního polštáře, tak se začnou naše životy skutečně měnit.
Je fascinující, jak všechny spirituální tradice vedou k tomu samému.
Ukazují nám, že nemusíme žít s pocitem oddělenosti od celku. Můžeme se vzdát utrpení, alespoň toho emocionálního a psychologického.
A v momentě, kdy toto spojení se vším, co je, objevíme a stabilizuje se v našem životě…Tak je před námi každodenní tvořivá volba, jak toto vědomí, vnitřní sílu a lásku přinášet „do hmoty“. V tom, co říkáme, co děláme, jak jsme, co vyrábíme svýma rukama.
Intuitivně nacházím tu praktickou, přínosnou esenci ve spirituálních tradicích mnoha kultur a přináším ji do seminářů, kterými provázím.
Ať už se jedná o tibetský buddhismus a dzogčen, o taoismus, kašmírskou tantru, nebo zen, tuto neocenitelnou moudrost potřebujeme dnes víc, než kdy předtím.