Někdy se setkávám s názorem, že tajemství je kořením a jiskrou pro vztah. Tento názor podporují i někteří vztahoví odborníci. Nebo. Když partnerovi něco neřeknete a on se nezeptá, tak to přece není lhaní. Na této tiché dohodě jede dost vztahů. Za značnou cenu.
Ve svojí praxi vidím, že to, co likviduje vztah, není fakt, že jeden z partnerů něco „provedl“. Likvidační je to zatajení. Mezi dvěma vznikne komunikační (a energetická) bariéra a ta se pak může dál rozšiřovat.
Pracuji hodně skrze systemiku – konstelace, protože v této práci mám nejvíc klientů, kteří dělají reálné změny v životech. Někdy hned, někdy za půl roku. Tam je krásně vidět, co způsobuje tajemství. Některá velká tajemství dělají „paseku“ ve vztazích, ač vznikla dvě tři generace dozadu. Nesou se dál a klidně přeneseně „žijí“ skrze vnuka. Ten ví, že něco není v pořádku a z pohledu druhých prostě „blbne“ (drogy, automaty, velký rebel a boj,..), nevědomě však ukazuje na ono tajemství. Když toto vynesete na světlo skrze konstelaci, onen vnuk se změní a hodně se mu uleví. Konečně to šlo ven. Tam, kam to patří.
Všechno se dá vykomunikovat. Někdy si partner „dovolí“, co my bychom chtěli taky, ale bojíme se následků. Bojíme se nějakých tužeb tak moc, že jsou hodně zatlačené do našeho nevědomí. Tady odsuzujeme nejvíc. Chce to hodně opravdovosti a upřímnosti k sobě, abychom si přiznali, jak to máme. A našli takové úhly pohledu, které nás oba posouvají dál.
S partnerkou od začátku (nějakých 12 let) praktikujeme naprostou otevřenost v komunikaci. Ano, někdy to je i navzájem zraňující. Ale vím, že v ní mám někoho, na koho se mohu spolehnout, že mi věci řekne opravdově, s pocity, přímo a tak, jak to vnímá. Mezi námi nezůstává nic vědomě nevyřčeného. Kromě toho, co slova nepotřebuje. 😉
Společně nacházíme více svobody v našem vztahu. Oba jsme udělali řadu chyb a učíme se z nich. A co nejdřív o všem komunikujeme. Nechtěl bych to jinak. Náš vztah díky tomu může „proudit“, získává více hloubky a dozrává.
Je důležité komunikovat o pocitech. Řada lidí si jen myslí, že komunikují, ale baví se v podstatě jen na úrovni horní vrstvy. V angličtině je pro to výraz „small talk“. Když se nebavíme o tom podstatném a komunikaci vyplňuje vata. Jak poznáte, že o tom podstatném nekomunikujete? Třeba tak, že se přestane dařit milování. Milování a sex je jen odlišná rovina (ne)otevřené komunikace. Když začínáte mluvit o tom důležitém, tak se pozorujte. Možná vám sepnou nějaké únikové mechanismy. Někdy pocitově vypneme a vlastně tady nejsme.
Párkrát se stalo, že pro mne, nebo pro ni bylo těžké něco hned komunikovat. A chtělo to čas. Někdy si člověk sám sobě a v sobě potřebuje dát prostor, aby si ujasnil věci a nechal dojet emoce a pocity. Ve vztahu, který je hodně komunikačně otevřený to ten druhý stejně hned vycítí. Že mezi námi visí něco nevykomunikovaného, nějaké tajemství. Protože je náš vztah na bázi důvěry, tak si ten čas navzájem umíme dát a počkáme.
To je pro mě opravdová intimita a síla. Když mohu být vedle ženy otevřený. Tak jak umím v daném okamžiku. Ona mě vidí a cítí a já vidím a cítím ji. Je tady potenciál jak pro hlubokou lásku, tak i pro hluboké zranění. Nejde to oddělit. Někdy jsme každý na jiné vlně a máme totálně odlišné názory a pohledy na věc a přesto jsme hluboce spolu. Je v tom hodně nadhledu, svobody, respektu a pochopení.
Tyto souvislosti můžete stejně dobře aplikovat i v dalších důležitých vztazích svého života. My lidé jsme vybaveni vnitřním radarem a poznáme, co je pro nás v daný moment správné a co ne. Dokážeme se otevřít svému nitru a opravdu naslouchat?