Muži a ženy, kteří mi chodí na semináře, padají často do stejné pasti. Vůbec se jim nedivím, protože jsem do stejné pasti padal dlouho taky.
Tahle past je víra, že když vynaložím na své cestě osobního rozvoje a spirituality hodně úsilí, dovede mne to nakonec k radosti, spokojenosti a štěstí.
Asi mnoho z nás potřebujeme tuto zkušenost.
Zkušenost, že tudy cesta nevede. Protože když vynakládáme hodně úsilí, posilujeme přesně to, co je zdrojem samotného problému.
Posilujeme své (teď již duchovní) ego. Upínáme se, místo abychom ve svých životech propouštěli. Nabalujeme znalosti a informace, ,které nás nakonec „táhnou ke dnu“ a brání nám přijímat cokoliv nového. Utíkáme z přítomnosti, protože se upínáme k cíli, k nějaké metě v budoucnosti. A tak tady vlastně nejsme.
Zkušenost je to dobrá. A jde především o tuto zkušenost. Neboť dříve nebo později nás život vyzve, abychom se vzdali všeho, co jsme nashromáždili.
A když to dovolíme, pak může přijít radost. Sama od sebe. Radost bez příčiny. A to je úžasná záležitost, protože taková radost není závislá na tom, co se stane v našem životě. Není závislá na naší momentální životní situaci. To je svoboda. 🙂
Když to není o úsilí a snaze, o čem to tedy je?
Pokud se necítím v životě šťastný…
Znamená to, že jsem ještě nepochopil. Že jsem ještě skutečně neuviděl a nepocítil.
Koho a co?
Život.
A sebe.
Místo úsilí je to o tomto — Stále se s lehkostí vracet k pochopení základních životních pravd. Pokud jsem nešťastný, v dramatu, a často v emocionální bolesti, znamená to, že mne Existence zve, abych se zas a znovu vracel k sobě a objevoval Život.
Není to o úsilí, protože to je mnohem víc o odevzdání. A to se většině nechce. Protože to znamená vzdát se kontroly. A celá naše společnost je o kontrole a vlastnění.
Odevzdání je aktivní záležitost. Není to rezignace. Odevzdání je moje rozhodnutí pouštět se vnitřně všeho, co nás jinak v životech svazuje a brání nám „uvidět“. Navenek to často zůstává, ale když to odejde, pro nás to není takové drama.
Život jako meditace.
Pokud nás meditace stojí úsilí, tak to není meditace. Je to kontrola mysli. Ta může fungovat jako příprava na meditaci, ale potíž je, že mnoho lidí tady zůstane.
V momentě, kdy TO skutečně, v hloubi sebe, pochopíme, tak se můžeme pustit. Pochopíme, že meditace se nedělá.
Meditace JE.
Meditace je náš přirozený stav bytí. Proto nemá smysl usilovně meditovat. To nás odvádí od podstaty. Je lepší meditovat málo a hrát si s tím, dívat se různými pohledy. Zkoušet různé věci. Spíš se uvolňovat, než se snažit o meditaci.
Díky tomu se náš život stává meditací. Už to není něco bezpečně odděleného od života. Pak si užíváme i činnosti, které nás donedávna štvaly, omezovaly a necítili jsme se při nich svobodně. Už se nesnažíme dostat odněkud někam.
Žijeme zase tady.
Jsme v životě.
A v tomto momentě objevujeme svou přirozenou spiritualitu.