Je přirozené, že se zas a znovu snažíme uniknout své vnitřní temnotě. Dělají to taky skoro všichni okolo nás.. Každý má své strategie, které přirozeně ztrácí s časem svou účinnost. Hledáme zkratky a řešení mimo sebe. Ujíždíme si na závislostech, které dělají život snesitelnějším. Na vztazích, látkách, na výkonu, iluzích, spiritualitě, dalších potřebách.
Upínáme se ke druhým, kteří by mohli mít ten správný klíč.
Rádi bychom to nějak kouzelně obešli. A byli ve spojení se svou duší, svým posláním. Hned a bez rizika. A cítili se v životě naplněně a spokojeně…
Jedno od druhého oddělit nelze.
Pokud máme být ve spojení se svou duší, tvořivostí, se životem, tak potřebujeme čelit vnitřní temnotě. Dříve nebo později. Když to dovolíme, nemusí se tak dít vynuceně – prostřednictvím vnějších krizí. Když to dovolíme, obnovujeme svou schopnost přijímat do svých životů radost a štěstí.. Vyžaduje to trpělivost a soucit k sobě samým. A propouštění představ a kontroly, jak by to mělo celé probíhat.
Vnitřní temnota jsou části sebe, od kterých jsme se oddělili. Nepohlížejte na tuto temnotu jako na nepřítele. Spíš jako na malé dítě, které touží opět vstoupit do světla vaší vědomé pozornosti..
Možná vám intuice vašeho těla právě teď dává signál.. Možná z velké hloubky ve vás, tichounce..něco promlouvá.
Život promlouvá ke každému z nás trochu jinak. Promlouvá neustále, ať už nasloucháme, nebo jsme pohlceni ve svých dramatech a hrách.