Minule jsem psal o úskalích a radostech dávání a přijímání a o schopnosti být svou pozorností plně s druhým člověkem.
Tentokrát se podíváme na něco docela základního.
Jak měníme svět? Tohle je otázka, na kterou má každý jinou odpověď, která vychází z jeho intimní zkušenosti se životem. Mne život učí, že své okolí mohu změnit jen svou vnitřní změnou. Nepomůže tlak na druhé ani sofistikované metody a návody. Jen vnitřní změna vede ke změně druhých a celého prostředí, ve kterém se nacházím. To neznamená, že se ponořím na desítky let do hluboké meditace a nebudu nic dělat. Jsme tady, abychom tvořili, zkoušeli, chybovali, učili se, hráli si. Každý a každá svými jedinečnými způsoby. Vnější realita však odráží tu vnitřní.
Proto se domnívám, že jakékoliv vztahové metody, techniky a přístupy, které se snaží o změnu druhých, aniž bychom se měnili sami, jsou odsouzeny k neúspěchu a nebo jejich účinnek je časově omezený.
Možná je vám tohle vše „jasné“. Považujete se za pokročilé na své cestě osobního rozvoje, nebo duchovního růstu. Je jedno, jak to pojmenujeme. Na cestě jsme všichni, bez ohledu na to, jestli navštěvujeme nějaké semináře a nebo se necháme učit „jen“ životem a vztahy, do kterých vkládáme sebe a svou energii. 😉
Iluze omezení
Pro mě je „jak uvnitř, tak venku“ životním principem. Znát tento životní princip a řídit se jím, jsou však dvě odlišné věci. Sám někdy pozapomenu a život mi rychle připomene. Někteří mají za sebou hodně práce na sobě. Přesto se však zuby nehty drží toho, že za to a to může ten druhý, ta situace, okolnosti.. Zbavujeme se osobní síly i zodpovědnosti. Můžeme pak věřit, že vlastně nemáme svobodu udělat to a ono, protože tohle. Hrajeme o čas. A oblbujeme často sebe samé a na nějaké hlubší úrovni jsme si toho vědomi a nechceme, aby nám tuto iluzi někdo rozbil. Chceme být slepí, protože se nebudeme muset podívat na nějaký strach v sobě. 
Mohu jako lektor tuto iluzi vnějších omezení klientovi brát? Mám na to právo? V rámci objektivity je třeba říci, že někteří lidé mají ve svém životě opravdu řadu omezení, se kterými to není úplně snadné. Když jste upoutáni na vozíčku, nebo jste souhrou několika okolností skončili na okraji společnosti, tak vás slova o tom, že si omezení tvoříme sami, mohou docela solidně naštvat. V takové situaci je velmi těžké, abychom nehledali problém mimo své nitro, ale ve vnějších okolnostech.
Když jsem v deseti letech byl po operaci kyčle upoutaný na řadu měsíců na lůžko a neměl jsem svobodu jít ani na záchod, tak jsem dlouho měl křivdu na celý svět. Bál jsem se, co bude. Na nohách jsem měl přivázané kožené řemínky a protože jsem byl docela živé dítě, bylo to pro mě utrpením. Postupně jsem se se situací vyrovnal, měl jsem na to dost času a rozvinul jsem o to víc svůj vnitřní svět. Z orientace „nemám žádnou budoucnost“ jsem postupně přešel na přístup „tvořím si svou budoucnost“. Jako pro dítě tohle bylo docela těžké, protože děti žijí přítomností. S odstupem času jsem o tuhle zkušenost o to vděčnější, protože bez ní bych nebyl člověkem, kterým jsem dnes. Byl to jeden z těch životních milníků.. 😉 Když se dívám na to, co dokázal se svým životem takový Steven Hawking, i když je schopen pohnout jen malou částí svého těla, tak si vždy uvědomím, že síla ducha je veliká.
Přijetí osobní zodpovědnosti ve vztazích
Naše vztahy nejsou z pohledu výše zmíněného životního principu výjimkou. Každý máme takový vztah, který si právě zasloužíme. (Prosím, to není pozvánka k rezignaci ve vztazích. Některé vztahy nás například učí, že bychom si měli nastavit hranice, uvědomit si potřebné a včas odejít. V rámci zachování zdraví například.) Nevěřím v nespravedlivý svět. Je to již trochu klišé, ale můžeme na každou situaci pohlížet jako na příležitost ke vnitřnímu posunu a pochopení a nebo příležitost k obviňování, litování se, stagnaci a bědování. 🙂 Pro některé je celý život jednou velkou Pity* Party. Lítostí ve všem a všude. Pro mnohé lidi život skončil dříve, než skutečně začal a je to jejich svobodná volba, kterou je třeba respektovat. Často si pak najdou podobnou skupinu jedinců a ve svém postoji se mohou navzájem posilovat. Nic je neohrožuje. Až na život, který na tyhle hry často nepřistoupí. 🙂
Semtam mi přijde klient(ka) a tohle všechno ví. Přesto z dlouhodobého zvyku, který je teď již hodně zažitý, hledá chybu jen u partnera nebo partnerky. Nikdy nepodceňujme sílu setrvačnosti a buďme k sobě trpěliví. Vědět, neznamená vždy schopnost konat jinak. Potřebujeme velkou úroveň vědomí a často i pomoci zvenku, abychom přeskočili na jinou kolej a našli cestu ze začarovaného kruhu. Na papíře to vypadá jednoduše: „přestanu obviňovat svého partnera a podívám se na svůj život a jak si to vlastně tvořím“.Obviňování druhých skutečně nikam nevede. V praxi to však může být stejně náročné, jako dostat se z gravitačního vlivu černé díry. 🙂
Pokud máte vztah, který je zralejší, tak se s partnerem nebo partnerkou můžete domluvit na vzájemné podpoře směrem k hlubšímu uvědomění v životě. Může to vypadat takto: „Jsem už unavený z toho věčného obviňování. Vím, že to nic neřeší a rád bych s ním přestal. Můžeš mne prosím upozornit, když tě z něčeho obviním a něco na tebe vrhnu?“ Můžete si z toho udělat malou hru a hravě upozornit partnera, partnerku „to jsi mě pěkně obvinil(a) miláčku“. Pak to je o tom, na chvíli se zastavit a podívat se především dovnitř. A jít upřímně po stopě. Někdy třeba zjistíte, že to jako obvinění ani nevidíte, jak to je navyklé. A nebo to skutečně nebylo mířeno jako obvinění a partner(ka) si tam to obvinění přidal(a), protože jste se dotkli citlivého místa, kde se ten druhý sám obviňuje, nepřijímá,..
Vnitřní rozhodnutí
Co je pro vás důležitější? Mít pravdu a nebo poznat sami sebe a žít šťastnější životy? Pokud se rozhodnete pro vnitřní změnu, tak se vše může začít měnit. Pokud rozhodnutí nejste, ani sebelepší terapeut s vámi nehne. Je to vaše volba a tak je to v pořádku. Když přijde klient ke mně na konstelace, tak je to někdy nádherná práce. Vše plyne, hodně synchronicit, dostáváme se rychle k jádru problému. Prostě radost spolupracovat. Klient se rozhodl, prošel určitým procesem a je připravený. Na úrovni nevědomí nic není blokováno a za jednu konstelaci se udělá mílový krok. Když jsou takto nastavení oba partneři, tak se radost násobí. 🙂 Místo toho, aby si navzájem brali sílu, tak se skutečně podporují. Tohle může navenek vypadat obyčejně, ale je to jako zázrak!
Jak na tom jsem?
Zeptejte se svého partnera a blízkých přátel (můžete se zeptat i blízkých nepřátel, obzvláště zajímavé), jestli vás vnímají jako člověka, který přijímá zodpovědnost za svůj život. Hledáte odpovědi více v sobě a druzí jsou vám zrcadlem a příležitostí pro vnitřní změny? Nebo jste hodně obviňující, ujíždíte si na pocitu viny, lítosti a bezmoci? Někde mezi? Najděte odvahu se zeptat kolem sebe a podívejte se hluboko dovnitř sebe, jak to opravdu máte? Nejlepší cesta dál vede od uvědomění souvislostí tady a teď.
Malý rituál
Rituály jsou velmi účinné. Není ani tak důležité, jaký rámec a formu svému rituálu dáte. Důležitý je váš opravdový záměr a čas, který dáváte sami sobě. Můžete si zapálit svíčku. Obklopit se fotkami lidí, kteří jsou pro vás inspirující a třeba tu již nejsou. Zapálit si kadidelnici, šalvěj, použít vonné esence, apod. Jít někam do přírody, kde vám je dobře.
Dělám si ve svém životě malé rituály, když začíná nová etapa, ať už v osobním nebo profesním životě. Nebo mám před sebou něco důležitého. Nebo vnímám, že jdu po cestě, ale něco drhne. V rituálu si poprosím, abych se podíval na to, na co se potřebuji podívat. Někdy se konfrontuji s nějakými vnitřními strachy. Pak však často přijde příliv nové energie, zdrojů a podpory. Vnímám různé synchonicity – zdánlivé náhody, které podporují můj záměr, ku prospěchu celku a všech zúčastněných.
*pity (eng) = lítost