O tom, proč mateme sami sebe ve vztazích. Cesta k vnitřní pravdivosti. Plus základní souvislosti pro lektory, terapeuty a kouče.
Někdy přijde muž / žena a potřebují podporu, protože se nacházejí v nevyhovující vztahové situaci.
A od začátku je cítit, že tohle je pro lektora jedna z těch „zrádných“ zakázek. Někdy člověk doslova vyzařuje, že už nemůže dál. A současně není ochoten uvidět cokoliv, co by mu naznačovalo, že je čas na reálné kroky v osobním životě.
Takže v prostoru je nevyslovené „Potřebuji pomoct, ale nesmí to emočně bolet.“
Příkladem je žena, která žije ve vztahu s někým, koho vidí jen několikrát za měsíc a tento vztah trvá již několik let. To by bylo v pořádku, kdyby s tím byli ve vztahu oba spokojení. Tady je spokojený jen muž.
A žena si usilovně ospravedlňuje, že to tak je v pořádku. Ukázkový případ toho, jak dokážeme dlouhodobě zmást ve vztahu sami sebe. Nevidět pravdu, protože ji nechceme vidět.
Když žena přijde za mnou, tak mi vysvětluje, jak je „zmatená“. Jenže na hlubší úrovni oba dva víme, že to není pravda. Tohle je hra na zmatenost, protože jinak by žena musela udělat krok do neznáma. Hluboko uvnitř to dobře ví. Jen jí tato situace v něčem stále slouží..
Žena je v něčem nevyhovujícím, ale její představa toho, co by přišlo potom, vyvolává hodně strachu. Třeba má strach ze skutečného plnohodnotného vztahu. Možná se bojí „být ta špatná“, když udělá rozhodnutí. Nechce ani přijmout zodpovědnost za sebe samu.
A tak si ospravedlňuje, proč zůstat. „Pracuje“ se sebou a odkládá řešení. Místo aby nastavila jasné hranice a zjistila, jestli je partner ochoten jít do vztahu, který i pro ni bude vyhovující. Nastavit hranice v tomto případě znamená, že jste připraveni i na to, že tento vztah skončí.
Když pracujeme v přítomnosti, dáme si prostor a čas, tak žena vidí, jak je to celé jen hra, kterou hraje sama se sebou. Do té hry zkusí zatáhnout i mne a když to nefunguje, tak je na ní, jestli se obestře další iluzí a nebo jestli se podívá pravdě do očí. U mužů to samozřejmě funguje podobně.
To, co tady pomůže nejsou žádné techniky, metody, nebo vysvětlovačky.
Je to především o důvěře, o schopnosti pozorovat, co se právě teď děje. Dovolit si dát prostor sobě i druhým a klidně počkat v tichu. 🙂 Pak to, co je zjevné, vystoupí většinou na povrch.
Každý lektor, terapeut, či kouč potřebuje stále pracovat sám se sebou, aby se nemusel už chytat na svou potřebu za každou cenu pomoci. (Třeba proto, že někdy ještě chceme zachraňovat své rodiče.)
Lidé, kteří nechtějí změnu, jsou často velmi dobří v tom, aby získali vaši pozornost a energii. Ostatně se v tom většinou zdokonalovali celé roky. To jim pomáhá dál udržovat současnou situaci, aniž by šli za komfortní zónu.
Když se nechytíme a přesto tady s nimi zůstáváme, je to příležitost vstoupit do prostoru, ze kterého se může odehrát skutečná změna.
Nejprve uvnitř a poté i venku.